V říjnu 2015 jsem první úterý v tomto měsíci nervózně stála před zrcadlem ve svém pokoji v černobílých pruhovaných šatech a přemýšlela o tom, jak moc se mi tam nechce. Jediná světlá věc na té celé události bylo to, že jsem tam šla s mými dvěma kamarádkami a později jsem tam potkala i další lidi, které znám. Partnera jsem neměla, v životě jsem předtím netancovala žádné společenské tance a asi proto jsem byla tak nervózní. A taky tam budou lidi. Hodně lidí.
Někomu, kdo nemá problém začlenit se do kolektivu nebo se hned cítí příjemně v novém prostředí, teď zkusím vysvětlit, jaké to je pro hodně introvertního člověka jít např. právě do tanečních. Pokud se tam totiž vůbec odhodlá jít, je to tak půl roku předtím než to celé vypukne a dotyčný si říká, že se to všechno zvládne a je to přece až za dlouho.
No ale potom, v den D, to v mojí hlavě vypadalo asi následovně.
Budu tancovat s někým ošklivým nebo neohrabaným, co když se mi budou potit ruce, co když mu šlápnu na nohu, co když upadnu, co když si pro mě nikdo nepřijde, co když budu vypadat nevychovaně, co když se mi roztrhnou silonky nebo nedej bože šaty, co když bude ten kluk menší než já nebo zase hrozně vysokej, nemám někde skvrnu od něčeho, na těch podpatcích se asi zabiju, co když se nějak ztrapním a všichni se mi budou smát a co když to někdo ještě k tomu natočí a dá to na sociální sítě, co když mě vyberou abych šla na pódium a něco tam předvedla, co když se mě na něco někdo zeptá, co když tam moje kamarádky nedorazí a já tam budu úplně sama a nebudu si mít s kým povídat a nějak odbourat ten stres, co když co když co když...
Takže asi takhle, to jenom pro představu. No a protože můj mozek má vážně skvělou schopnost pak takovéhle myšlenky vyvolat před každou stejnou situací znovu, tohle se mi dělo týden co týden a nic jsem s tím udělat nemohla.
První lekci si pro mě naštěstí přišel jeden kluk (poté co už byly skoro všechny holky kolem mě zadané a já tam jenom stála a chtělo se mi utéct). Nebyl ani moc vysoký ani moc malý, a vypadal a choval se normálně. Po deseti minutách jsem v něm poznala mého bývalého spolužáka, kterého jsem naposledy viděla před čtyřmi lety. Nepoznal mě, a i mě to chvíli trvalo. Ale pak jsme si oba vzpomněli a já si už tolik nepřipadala, že se bavím s úplně cizím člověkem.
Hodina a půl utekla docela rychle a já celá rozhozená s úlevou utíkala (čti klopýtala) domů. Nedošlo mi, že jsem se nezeptala svého partnera, jestli se mnou bude tancovat i příště. Takže jsem se zase celý týden stresovala, jak to bude.
Naštěstí jsme pak pokaždé skončili spolu. Nepsaně se z nás stali taneční partneři a musím říct, že nám to docela šlo a na závěrečné už jsme všechny tance zvládali bez problémů. Tím se dostávám k dalšímu bodu- naučíte se tancovat. Pokud nejste úplné dřevo (což nejste), tak se to opravdu dá zvládnout. Jsem živoucí důkaz. Dokonce tak živoucí, že v tancování hodlám pokračovat, protože jsem objevila, jak moc mě to baví.
Celkově to beru celé jako novou zkušenost- dost stresující ale i zábavnou. Prodloužené, kdy jsem tančila s tátou a ten se mnou při polce házel jako s hadrovou panenkou, budou patřit mezi moje oblíbené vzpomínky. Naučila jsem se tancovat na podpatcích, a nosila jsem fakt krásné šaty. vídala se s kamarádkami, se kterými už jinak nemám moc možnosti se někde potkat, a zvládla jsem to a jsem nadšená.
Tipy jak si to celé ulehčit
1. Najděte si předem tanečního partnera. Může to být kdokoliv, zeptejte si i klidně kluka, který se vám líbí, třeba vám kývne. Pokud už někdy v tanečních byl nebo je tanečně nadaný, tím líp.
2. Jestli si úplně netroufáte najít si předem partnera, domluvte se s kamarádkami a jděte tam společně. Budete tam aspoň někoho znát, bude to sranda a nebudete se tolik stresovat.
3. Pokud zkombinujete první i druhý bod, máte vlastně vyhráno.
4. Pohodlné boty jsou základ. Teď mluvím hlavně k dívkám, protože co si budeme říkat, ne všechny to na podpatcích zvládáme. Takže až si budete vybírat v obchodě boty, klidně si v nich zkuste i trochu zatancovat/zaskákat a jo, lidi na vás budou divně koukat, ale věřte mi, že to za to stojí. Co se týče kolik párů bot budete potřebovat, tak mě bohatě stačily jedny černé lodičky.
5. O tanečních školách říká každý něco jiného, ale i tak se pokuste sesbírat co nejvíce názorů od lidí, kteří už někde byli, porovnejte ceny a hlavně to řešte brzo. Třeba podzimní kurzy zaplaťte už na jaře, protože tehdy bývají nejlevnější.
6. Kluci to mají jednoduché- většinou jenom prostřídají košile nebo kravaty, ale od holek se očekává, že budou mít jedny stejné šaty za celou dobu max. dvakrát. Což je dost nepraktické. Pokud máte ve skříni šatů dost, tím líp. Já ten typ nejsem, takže jsem to řešila tak, že jsem si ve výprodejích vyhlédla pár kousků a pak jsem si hodně šatů půjčovala od sestřenic nebo klidně i kamarádek. Taky je bezva mít obyčejnou černou sukni a k ní kombinovat třeba různé halenky, tílka atd.
7. Věřte mi, že až se večer vrátíte z tanečních, na čtvrtletku z matiky už se budete učit jen ztěžka. Takže všechny věci do školy si udělejte předem a pak rovnou padnout do postele.
8. Nebojte se toho. Nakonec to bude sranda a budete mít jednou na co vzpomínat.
Tak to by bylo takové shrnutí a pár tipů, jak to zvládnout v tanečních. Já osobně jsem ráda, že jsem tam šla. Přeci jenom to bylo něco úplně nového a užila jsem si to.
Mějte se krásně,
Em
҈
